Gruzie: Za hranicemi Ázerbájdžánu a cestování nočním vlakem

Poslední etapa naší výpravy byla paradoxně mnohem náročnější než dlouhé horské túry v Thušsku. Zaprvé se na nás už začala projevovat každodenní únava, která vyžadovala víc než pár hodin spánku, a navíc jsme každý den trávili jinde, což zahrnovalo spoustu cestování a přesouvání. Navštívili jsme pohraničí s Ázerbajdžánem, město Batumi známé jako „gruzínská Dubaj“, turisty oblíbené Sighnaghi a lanovky v Čiatuře.

Z chladných thušských hor jsme přejeli rovnou do polopouště, což byl pro naše těla obrovský teplotní rozdíl. Představte si, že se během čtyř hodin dostanete z nuly do čtyřicítek ve stínu. Podél skalních klášterů jsme přešli přes hranice až do Ázerbájdžánu. Cestou padla poznámka, že by tu mohly být zmije, což mě i v tom neskutečným vedru udrželo bdělou. Žádnou jsme naštěstí nepotkali. Cestou na vlakové nádraží jsme se v jednom městečku stavili na pizze, protože po dvou týdnech gruzínského jídla a koriandru jsme už celým srdcem (a žaludkem) toužili po něčem evropštějším. To, co jsme dostali však rozhodně nestálo za hodinu čekání. V Gruzii se na pizzu místo rajčatové omáčky dává majonéza. Nekecám. Navíc je to tak chudá země, že vám na ni nedají víc než dva plátky šunky. Zlatý chinkali a chačapuri. I s koriandrem.

Z pohraničí jsme jeli nočním vlakem do Batumi, kterému se přezdívá „gruzínská Dubaj“. Samotná jízda byla zážitek, vlak totiž není rozdělen na jednotlivá kupé, ale všichni spí dohromady. Vlak byl sovětský s tvrdými žíněnkovými lehátky, která neměly oporu, takže jsem se ze své horní postele celou noc bála, že spadnu. Město má skutečně podobné rysy jako Dubaj, ale je to samozřejmě hodně chudá verze. Přesto to bylo asi nejmodernější město, ve kterém jsme se od začátku cesty objevili. Do nebe se tyčily vysoké mrakodrapy, podél pobřeží se rozprostíraly oblázkové pláže a my měli konečně čas jen sami pro sebe. Plno lidí se šlo smočit do moře, prošli jsme se po promenádě, došli jsme si nakoupit snídani a večeři, a hlavně jsme se naobědvali v restauraci, kde jsme dostali relativně normální jídlo bez koriandru. Jelikož jsme se nacházeli u moře, šli jsme do mořských potvor, já si dala olihně.

Následoval krátký pobyt v Sighnaghi, turisty oblíbeném přímořském městě, které působí jako kousek Toskánska v Gruzii. Město se pyšní například hradbami, které jsou druhé nejdelší po Velké čínské zdi, ale hlavní náplní této zastávky byl odpočinek, protože už toho začínalo být na všechny moc – psychicky i fyzicky. Večer jsme pili a zpívali s místními. Každý z nás musel pronést jeden květnatý přípitek po vzoru gruzínské tradice. Dotyčný poté musí vypít celou sklenku vína do dna, ostatní se musí zhluboka napít a všem se automaticky dolévá, jakmile dopijí.

Odtamtud jsme se vraceli přes Čiaturu, kde se v dřívějších dobách těžila polovina veškeré světové produkce manganu. Zároveň je to i město se silným dopravním systémem lanových drah. Mimo jiné se tu nacházejí i vůbec nejstarší lanovky v Gruzii. I když vypadají jako popelnice na laně, všechny nás to bezpečně dopravilo až na vrchol.

Po posledním lanovkovém zážitku jsme se už vrátili do hlavního města. Většina lidí odletělo už ten den po návratu do Tbilisi. Já s jednou další holkou jsme měly jiné letenky, a tak jsme strávily noc na ambasádě a do Česka jsme letěly až následující den v noci. Já se nejvíc těšila na jídlo bez koriandru. Taky na dlouhou horkou sprchu. A voňavé povlečení na posteli.

Použité fotografie: Daniela Wojnarová

 

Jak citovat tento článek?

WOJNAROVÁ, Daniela. Gruzie: Za hranicemi Ázerbájdžánu. Dostupné z: http://danielawojnarova.cz/gruzie-za-hranicemi-azerbajdzanu-a-cestovani-nocnim-vlakem