Gruzie: Věčná duha v Thušsku

Od začátku gruzínské expedice už uplynul více jak týden, prozkoumali jsme hlavní město Tbilisi a seznámili se blíž s islámskou kulturou Kistů v Pankisi. Odtud jsme zamířili do Thušska, zapadlé horské oblasti v Gruzii, kam jsme se čtyři hodiny dostávali v terénním voze skrze prudké serpentiny a přes 2850 m vysoký průsmyk Abano. Cesta nás dovedla až do „horského údolí“ obehnaného ze všech stran vrcholky, které je plné malých vesniček s kamennými domy, pohanskými legendami a posvátnými místy, kam nemají ženy vstup povolen (někdy i muži).

Cestou do thušských hor jsme si udělali zastávku na rozlehlé vinici, kde nám bylo ukázáno, jak víno vyrábí Gruzínci. Čtyři odrůdy tamních vín jsme po prohlídce i ochutnali.

Cesta do hor nám v terénním voze trvala čtyři hodiny. Jezdili jsme prudkými serpentinami. Po třech hodinách jsme si udělali přestávku. Na odpočívadle jsme narazili na Gruzínce, kteří mířili stejným směrem. Ti nám nabídli své víno a malé občerstvení. Z celé cesty nás hrozně bolel zadek z toho, jak nás to na nerovné cestě stále natřásalo, ale byl to zážitek pro všechny dobrodruhy, protože jsme se neustále pohybovali jen pár centimetrů od převisu, takže jsem z okýnka permanentně viděla do rokle pod námi. Nejspíš jsem se měla bál, chvílema jsem se cítila špatně za to, že to tak nebylo, hrozně jsem si to užívala.

Po překonání serpentin a strmého stoupání se nám konečně naskytl první pohled na místo, kde jsme měli strávit následující týden. Poté jsme se už pohybovali obklopeni ze všech stran pohořími.

V místě našeho bydliště fungovala elektřina jen do jedenácti hodin večer, většinu času netekla teplá voda a neměli jsme topení. Byly to takové spartánské podmínky, které jsme si tehdy úplně neužívali. A to jsem na tom byla ještě dobře, protože vzhledem k nevolnostem v Pankisi jsem byla ještě s jedním klukem v kamenném domečku, který měl vlastní záchod, šlo o takovou samozvanou marodku. Ostatní museli chodit do vlhkého sklepa, což nebyla určitě žádná sranda, jelikož i tak tam byla hrozná zima a teplá voda netekla. Dát si prostou sprchu vyžadovalo velkou dávku hrdinství. Zato jsme však nad hlavami měli duhu, která nikdy nemizela.

Každý den jsme chodili na túry a krásná místa v okolí. Dozvídali jsme se o tamních legendách a pověstech.

Jednou ráno jsme se i vyburcovali a vstali kolem páté ráno z postele, abychom vystoupali na jeden z vrcholků a užili si východ slunce.

Předposlední den jsme vyrazili na celodenní túru. Vyšli jsme brzy ráno, při zemi se ještě držela hustá mlha. Vrátili jsme se až večer. Ušli jsme 30 km a překonali zhruba 1000 výškových metrů. Všichni jsme si přinesli pár bolavých nohou a já navíc i velké modřiny na stehně a na zadku, které jsem si přivodila uklouznutím na kameni. A tenhle pes s námi šel až k prvnímu mostu. Říkám si, že gruzínští psi mají krásný svobodný život, žádná vodítka, ploty nebo řetězy.

 

Chvílemi byl náš celodenní výlet i nebezpečný, zvlášť když jsme museli překonat most, ze kterého už odpadala většina ztrouchnivělého dřeva a my to museli risknout po zbytku podélně položených prken anebo po železné konstrukci, což bylo u okraje děsivější, ale celkově bezpečnější. Z toho důvodu se náš stokilový člen i rozhodl nepokoušet štěstí a obejit to oklikou. Ani pes s námi už raději nepokračoval a otočil to zpět k domovu.

Po dobrodružném a chladném pobytu v horách jsme se vydali vstříc opačnému a rozjeli se do polopouště, kde jsme se vydali až za hranice Ázerbájdžánu. Dále jsme zažili noc ve starém sovětském vlaku a užili si zase trochu civilizace v Batumi, které se přezdívá „gruzínská Dubaj“.

Použité fotografie: Daniela Wojnarová

 

Jak citovat tento článek?

WOJNAROVÁ, Daniela. Gruzie: Věčná duha v Thušsku. Dostupné z: http://danielawojnarova.cz/gruzie-vecna-duha-v-thussku