Gruzie: Tbilisi a začátek expedice

Na konci letních dní jsme se v jedenáctičlenné skupině vydali prozkoumat krásy Gruzie. Příležitost jsme k tomu dostali díky vypsané exkurzi pořádané ve spolupráci Univerzity Karlovy a Ostravské univerzity. Během téměř tří zářijových týdnů jsme navštívili hlavní město Tbilisi, udělali rozhovory s místními v islámské vesnici Pankisi, prozkoumaly krásy thušských hor, odpočinuli si v moderním městě Batumi, které je známé též jako “gruzínská Dubaj”, ozkoušeli vína v Kacheti a porozhlédli se po Sighnaghi. Také jsme snědli hodně chačapuri, chinkali a salátů s arašídy. Tradiční květnaté přípitky jsme pak zapíjeli všudypřítomným vínem a čačou. První ze čtyř článků věnovaných právě Gruzii se týká právě návštěvy hlavního města a počátku celé expedice.

Výzvou pro mě byla už samotná cesta. Nikdy jsem neletěla tak dlouho. Mezipřistání bylo v Istanbulu, kde jsem měla asi osm hodin čas, samozřejmě to nakonec není tak dramatické, protože v nějakou dobu jsem už musela být u dalšího gatu a nějakou dobu také trvá, než se dostanete z letadla a projdete všemi kontrolami. Ani těch reálných šest hodin mi ale nedělalo velký problém, protože jsem strašně ráda sama. Popravdě mi ani nevadilo, že jsem neletěla s ostatními studenty, protože jsem se nemusela nutit do seznamování v takhle uzavřeném a formálnějším prostoru. Celou dobu jsem si četla, což ostatně dělám většinu svého volného času. Do Tbilisi jsem přiletěla kolem páté ráno, koupila jsem si předplacenou SIM kartu i s daty a jeden z profesorů mě dovezl za ostatními (už spícími) studenty na hostel.

První čtyři dny výpravy jsme tedy strávili v hlavním městě Tbilisi. Ubytováni jsme byli v hostelu U Vikinga. Na první pohled se mi zdál pochybný (ale časem člověk zjistí, že tak nezkušenému oku připadá většina budov v Gruzii), ale uvnitř bylo perfektně čisto.

První den jsme navštívili českou ambasádu, která sídlí v moderním domě v centru Tbilisi. Jelikož to shodou okolností bylo i přechodné obydlí jednoho profesora z odborného doprovodu, odborníka na Střední Asii a profesora na Univerzitě Karlově, dozvěděli jsme se o budově nejen její klady, ale i mouchy a nedostatky. Následovala přednáška o chodu ambasády i prostor pro diskuzi.

Další naplní našich dnů byly prohlídky města. Jedna z nich byla tak podrobná, až nám po několika hodinách mozek přestal nadále zpracovávat informace. Informace, které si i po měsících vybavím, byly často provázány s minulostí se Sovětským svazem a nejrůznějšími druhy atentátů (bylo jich fakt hodně). Navečer jsme jednou zavítali lanovkou na rozhlednu, ze které se nám rozprostřel výhled na celou Tbilisi. Tam jsem zjistila, že sukně není zas tak dobrý nápad, ale rychle jsem se díky tomu stala na vyhlídce populární. Skupina kluků za mnou přiběhla, jestli by si se mnou nemohli udělat fotku a přidat si mě na Facebooku.

Při prohlídce města jsme mimo jiné i zjistili, že Gruzínci mají smysl pro humor, jednomu z jejich mostů se přezdívá Always, jelikož má tvar vložky. Poté tam ještě stojí mrakodrap, kterému se říká Psí penis.

Lidská obydlí jsou však v šíleném stavu, často chybí okna, dveře, kusy střech, někdy i celé stěny. Většinou to je z toho důvodu, že opravy má platit město, ale zatím se k tomu asi neodhodlalo. Každopádně chápu, proč se to lidem, jejichž průměrný plat je 4.000 Kč na měsíc, nechce platit z vlastní kapsy.

Jako další nás nadchlo gruzínské jídlo. Zejména proto, že bylo vše na hony vzdálené tomu, co jsme znali. Na žádném stole nesměly chybět chinkali, národní pokrm Gruzie. Jde v podstatě o knedlíčky plněné směsí masa, cibulí a koriandru. Chinkali se konzumují velmi specifickým způsobem. Nejprve se chytí za stopku, nakousnou se, posléze se z nich vysaje voda a až poté se postupně sní celé chinkali až na stopku. Já ji ovšem jako pravý buran jedla. Dalším klasickým pokrmem na našich stolech byly saláty s ořechy, které jsme si všichni zamilovali. Neméně častým jídlem bylo tzv. chačapuri, kynutá chlebová placka plněná sýrem, většinou ovčím. Koriandr se mimochodem přidával naprosto do každého gruzínského jídla. Zezačátku to chutnalo exoticky a zajímavě, ke konci pobytu už nám z toho všem bylo zle.

V souvislosti se stolováním jsme byli zasvěceni i do zdejší tradice přípitků. Na začátku hostiny je určen tamada, povětšinou to bývá pán domu či člověk, který dokáže pronášet květnaté přípitky. Musí však jít pokaždé o muže, žena tamadou být nemůže. Tamada pronáší promyšlené přípitky, na které následně všichni okolo stolu pozvednou sklenku. Sám pije nejvíce, jelikož při přípitku pije vždy úplně do dna, opak je urážlivý. V průběhu exkurze jsme si všichni zkusili pronést přípitek, není to vůbec tak snadné, jak to vypadá, má-li to mít hlavu a patu.

Poslední den jsme měli volnější kvůli osobním aktivitám. Ženská část společně vyrazila do tamních sirných lázních. Lázně jsou v místnostech s kruhovým otvorem ve střeše, kterým uniká zápach. I tak to zas tak nepomáhalo a chvíli trvalo, než jsme si na pach síry všechny zvykly.

Po tomto posledním zážitku nás čekal přejezd do islámské vesnice Pankisi, která je už po dlouhá léta obývána utečenci z Čečenska. Ve dvojicích jsme pak dělali rozhovory s významnými obyvateli, kteří přispěli k rozvoji komunity.

Použité fotografie: Daniela Wojnarová

 

WOJNAROVÁ, Daniela. Gruzie: Tbilisi a začátek expedice. Dostupné z: http://danielawojnarova.cz/gruzie-tbilisi-a-zacatek-expedice