Festival světel v Berlíně

Berlínský festival světel, který osobně vnímám jako upgrade pražského Signalu (i když věřím, že o tom by se dalo dlouze polemizovat), jsem zaznamenala již v minulých letech a udělal na mě esteticky hrozně pozitivní dojem. Jakožto samozvaná královna Slevomatu jsem ho v létě náhodu objevila na stránkách a tentokrát nám s kamarádkami neunikl.

Odjíždělo se 13. října kolem šesté ráno z Florence, namísto jsme dorazily kolem poledne. Celá skupina se vydala s průvodkyní za poznáním, ale jelikož ze srdce nenávidím veškerou organizovanou „zábavou“ (na základce jsem měla problém i s vybíjenou), tak jsem si udělaly vlastní program a se zbytkem účastníků zájezdů jsme se setkaly vlastně až kolem jedné v noci v autobuse.

Provedly jsme nálet na pověstné berlínské sekáče, odkud jsem si odvezla jen samé prvotřídní výstřednosti, naobědvaly se, já si připomněla, proč z celého srdce nenávidím Primark.

Navštívily jsme i několik památek, aby se neřeklo. První z nich byla ikonická Braniborská brána, která je známá zejména ve spojitosti s J. F. Kennedym, který právě na tomto místě pronesl svůj slavný projev „I am a Berliner“. A myslím, že i Napoleon u této brány něco vyváděl. Hned za sloupy Braniborské brány právě probíhal průvod. A my zjistily, že průvody Berlíňanům fakt jdou.

Naše další historická zastávka byl Židovského památníku, jenž připomíná události holocaustu. Památník se skládá z 2711 sloupů, nepodařilo se mi dohledat, jestli toto číslo symbolizuje, nebo je náhodné, ale u těchto typů staveb nikdy není nic náhodné, že ano. Každopádně připomíná tak trochu špatné bludiště, ze kterého sice můžete odejít odkudkoliv a jakýmkoliv směrem, ale není zas tak složité si nechtíc zahrát na schovávanou s vaším doprovodem (vyzkoušeno za vás). Pod památníkem se nachází informační centrum, kde je možné dozvědět se o osudech židovských rodin a holocaustu více.

Po edukativní procházce jsme šly na večeři do jednoho rádoby nóbl podniku v centru. Daly jsme si lososový a víno. Přísahám, že nic tak odporného jsem ještě v životě nejedla. Teda to víno bylo dobrý, ale ten tatarák, pokud se to tedy tak dá vůbec nazvat byla odpornost. Připojuji fotku z důvodu názorné demonstrace. To malý uprostřed je ten tatarák a jediná poživatelná část jídla, ale pro tři lidi nic moc. To zelený je mech. Opravdový nefalšovaný mech. To bílé v kalíšku, co vypadá jako máslo rozhodně není máslo, je to bílé, lepkavé a nechci vlastně ani vědět, co to doopravdy je. Ta bílá hromádka je nějaký prášek, nechápu. Pak nám zbývá už jen žlutá řepa s kousíčky syrového lososa, které ale rozhodně nechutnaly tak dobře jako v sushi. Koupily jsme si cheesburger v McDonaldu, jistota je jistota.

Po našem kulinářském zážitku konečně vypuklo to, kvůli čemu jsme sem přišly. Všechny historické i nehistorické budovy byly osvíceny divokými vzory a motivy, krátkými animacemi a do toho všeho hrála hudba. Byla to skvělá atmosféra. Opět jsme se vrátily k Braniborské bráně, která ale za těch pár hodin naprosto změnila vzhled.

Do Prahy jsme se vrátily 14. října v pět ráno, vrátily jsme se naprosto rozlámané ze života v autobuse a s plnými močovými měchýři, ale naprosto spokojené a s novými zážitky (a insta feedem).

Použité fotografie: Daniela Wojnarová

 

Jak citovat tento článek?

WOJNAROVÁ, Daniela. Festiva světel v Berlíně. Dostupné z: http://danielawojnarova.cz/festival-svetel-v-berline